Upozornění: Informace uvedené na tomto webu neslouží jako náhrada lékařské nebo psychoterapeutické péče. Obsah vychází z osobní praxe, zkušeností a metod práce s emocemi, nikoliv z lékařských doporučení. Pokud prožíváte vážné psychické nebo fyzické obtíže, vyhledejte prosím odbornou pomoc lékaře nebo terapeuta. Každá práce s emocemi je individuální a výsledky se mohou lišit.
Někdo nám nabídne, že nám tapping ukáže. Zajímá nás to, ale ve chvíli, kdy k nám natáhne ruku, ucouvneme. Můžeme chtít postup vidět, můžeme si ho chtít vyzkoušet sami a můžeme nechtít cizí dotek. Není v tom rozpor, který by bylo potřeba nejprve vysvětlit nebo překonat.
Nejistota kolem osobního prostoru může vzniknout na obou stranách: u člověka, který ukázku nabízí, i u toho, kdo ji sleduje. Stojí proto za to promyslet: jak vytvořit domluvu, ve které má druhý skutečnou možnost rozhodovat?
Zájem o metodu není souhlas s každým krokem
Když někdo přijde na setkání nebo požádá o ukázku, neznamená to automatické svolení k dotýkání. Před případným dotekem má zaznít srozumitelné vysvětlení: co chceme udělat, kde a jak. Druhý potřebuje prostor odpovědět, nikoli jen krátkou pauzu mezi otázkou a už nataženou rukou.
V běžné ukázce lze nabídnout volbu: „Mohu postup ukázat na sobě a ty se můžeš rozhodnout, jestli ho chceš napodobit.“ Pokud má vůbec přijít v úvahu dotek druhé osoby, je třeba se na něj zeptat zvlášť. Souhlas s pozorováním, rozhovorem a dotekem nejsou zaměnitelné odpovědi.
Otázka má být položená tak, aby odmítnutí nemělo cenu v podobě zahanbení. „Nebojíš se snad?“ nebo „Když mi věříš, tak to dovolíš“ vytváří tlak. Jednoduché „Je to pro tebe v pořádku?“ dává větší smysl, pokud opravdu přijmeme i zápornou odpověď. Důležitá je nejen formulace, ale také to, co po odmítnutí uděláme.
Rozhodnutí se může změnit
Člověk může nejprve souhlasit a potom zjistit, že mu situace nevyhovuje. Nemusí čekat do konce, aby byl zdvořilý. Předem lze domluvit jednoduché slovo nebo gesto pro přerušení a pak je respektovat bez vyjednávání. Původní souhlas nedává neomezené oprávnění pokračovat.
Ticho nebo nehybnost by neměly sloužit jako náhrada jasné odpovědi. Pokud si nejsme jistí, můžeme se zastavit a zeptat se. Z výrazu obličeje nelze spolehlivě odvodit, co přesně druhý chce. Ani úsměv není univerzální potvrzení, že je všechno příjemné.
Odmítnutí nemusíme rozebírat. Někdo nechce dotek z osobního důvodu, někdo prostě dává přednost jinému způsobu. Není potřeba hledat skrytou blokádu, žádat citlivou historii nebo dokazovat, že právě odpor znamená nutnost pokračovat. Hranice může zůstat hranicí bez dalšího výkladu.
Vlastní poklepávání ponechává kontrolu nad pohybem
Pokud chce člověk postup vyzkoušet, může být vhodnou možností ukázka na vlastním těle, kterou sleduje a případně napodobuje. Tempo i intenzitu vlastního pohybu pak určuje sám. Ani tuto variantu ale nemusí přijmout. Může se pouze dívat, ptát nebo pokus ukončit.
Tento článek neurčuje konkrétní body ani postup FasterEFT. Domluva o doteku nenahrazuje znalost metody a sama nezaručuje její účinek. Stejně tak nadšení z vlastní zkušenosti nenahrazuje připravenost provázet druhého jeho obtížemi. Je v pořádku zůstat u popisu své zkušenosti a nenabízet vedení, na které nemáme znalosti.
Hranice má i člověk, který ukázku nabízí. Nemusí dělat něco, co neumí nebo mu není příjemné, a může otevřeně říct, kde jeho zkušenost končí. Vzájemná srozumitelnost je cennější než snaha za každou cenu předvést úspěšné sezení.
Na konci nemusí být hlavním měřítkem to, zda se člověk nechal dotýkat nebo dokončil celý postup. Důležité je také to, zda mohl klást otázky, měnit rozhodnutí a být vyslyšen. Taková zkušenost respektu má smysl bez ohledu na to, zda se rozhodne tapping používat i příště.
Pokud tě zajímá práce s emocemi, osobní rozvoj a principy FasterEFT, můžeš se podívat na další materiály a e-booky, které ti pomohou na této cestě vstupte do mého obchodu.
