Zajímalo by vás, proč děláme to, co děláme a co vlastně řídí naše chování? Mnohdy se nám stává, že víme, že něco neděláme dobře, že bychom něco dělat neměli, nebo bychom to měli dělat jinak.
Když jsme dost stateční, rozhodneme se pro změnu silou vůle a mnohdy skončíme s tlakem tam někde vzadu a spotřebujeme všechnu naši sílu na to, abychom tomu tlaku vzdorovali a nakonec to stejně nedopadne.
Co s tím? Existuje nějaké zázračné řešení, jak se změnit?
V první řadě si musíme uvědomit jednu zásadní věc. A to si zapamatujte opravdu dobře: lidé se nemění. Mění se pouze jejich chování, protože my nejsme naše chování. My jsme my a chování je odlišná věc. Proto, když snažíte změnit sami sebe, už předem jste odsouzeni k neúspěchu.
Jak tedy změnit naše chování tak, abychom dělali věci přinejmenším lépe a zbavili jsme se těch, které jsou zbytečné a nebo nám dokonce škodí?
V první řadě je na snadě otázka: Jak vím, že něco dělám špatně? Inu, trocha sebreflexe neškodí. I když si myslíme, že my jsme ti úplně nej a všichni kolem nás jsou jen banda idiotů - věřme, že to nemusí být úplně tak. Pokud stále narážíme na ten stejný druh lidí, kteří nám dávají najevo, že na našem chování je něco špatného, možná by bylo dobré, podívat se na to, kdo je ústřední postavou všech dějů kolem nás. Jsme to právě my, kdo, ať přijde kamkoli, naráží na ty stejné zdi.
Co my však s tím? Pokud jsme tedy ochotni, alespoň zvážit to, že by i s námi nemuselo být něco úplně OK, stačí se nad tím trochu zamyslet.
Ok. Lidi mi říkají, že jsem takový a makový. Jsem náladová, nespolehlivý, neochotný, nespolečenský, často piju alkohol, kouřím, beru drogy, nebo naopak nedělám vůbec nic a jsem jenom “líný jak prase”. Vždyť mi to takhle přece vyhovuje. Co je komu po tom?
Nebo sám vím, že chci něco změnit. Chci se lépe starat o svou duši i tělo, chci se naučit nové věci a zvednout si pracovní kvalifikaci a být celkově lepší člověk - člověk, který se stará a který pomáhá. Jak to mohu změnit?
Položme si základní otázku: "Je tato věc ekologická?" V neurolingvistickém programování se používá tento termín pro označení vhodnosti nějaké vlastnosti, kterou chceme změnit, nebo kterou chceme vytvořit. To znamená, je z dlouhodobého hlediska tato věc pro mě bezpečná a přínosná? Je také taková i pro ostatní? Je přínosná a bezpečná i pro mé okolí, naši planetu apod.? Pokud víme, že naše jednání v tomto směru zrovna nevyhovuje, bylo by ideální s tím něco udělat. Sami víme, že pokud se nebudeme starat sami o sebe, naše tělo nám jednoho dne vrátí to, co si zasloužíme. Stejně tak, když budeme dělat špatné věci, jednou na ně můžeme nepříjemně dojet. Pokud nebudeme k lidem ochotní a milí, nebudou takoví ani oni k nám a v případě opravdové nouze se pomoci třeba vůbec nedovoláme. Pokud budeme pracovat 48 hodin denně a naše práce navíc nebude dostatečně naplňující a budeme při ní zažívat neustálý stres, nebude divu, když to s námi jednoho dne “sekne”.
Jistě jste už slyšeli o tom, že v nás existují jakési vzorce chování, či programy. Jak se takové programy vytváří a co to vlastně je? Jak se jich můžeme zbavit a lze to vůbec?
Již jsem zmínil tzv. sílu vůle, která dokáže zázraky. Mno, Bohužel jen ve velmi malém procentu případů. Někdy naopak skončíme s ještě opačnějším výsledkem, než jsme původně chtěli.
Naše programy vznikají různými způsoby. Většinu jich samozřejmě posbíráme v našem nejrannějším dětství od nic. Ano, Vy rodičové! Vy, kteří jste nám se svou láskou předali i to špatné, protože když Vaše vlastní skutky neodpovídaly tomu, co jste chtěli po nás, velmi dobře jsme se naučili dělat to, co jste nám zakazovali a to, co jste před námi chtěli utajit.
Aby to nyní nevypadalo nijak špatně a někdo neměl pocit, že útočím na rodiče. Vůbec ne, mnozí (až na některé špatné příklady) se snažili být těmi nejlepšími rodiči, jakými mohli. Snažili se nám ukazovat lásku a dopřávat nám všechno přesně tak, jak byli oni naučeni. A my jsme neměli jinou možnost, než to přebrat. Pro nás to bylo to jediné správné, protože jsme nic jiného ani neznali.
Potom je tady také jiná chvíle, kdy jsme se něco špatného naučili. Třeba mít strach ve výtahu, v dopravních prostředcích, z těch milých osminohých potvůrek, které se nám v bytech starají o to, aby se tam nepřemnožil létající hmyz. V takových případech mnohdy stačil pouze jeden nepříjemný zážitek, který byl v tu chvíli tak strašlivý, že se okamžitě uvnitř nás vytvořil program, který má za úkol nás udržet za každou cenu v bezpečí a donutit i nás líné, poskakovat po stolech a hlasitě křičet…
A nyní se znovu podívejte. Myslíte, že je to OK, začít vyvádět kdykoli, kdy vidíte, že se na vás upírá ta kupa malinkatých očiček z druhého rohu místnosti? Asi ne, že?
A v takovém případě je síla vůle zcela jistě úplně k ničemu, protože ten pocit, který se vás náhle zhostí je tak silný, že mu nedokážete vzdorovat a vaše jednání se v okamžiku přepne na automat.
A právě sem jsem se chtěl dostat. Za každým našim chováním je vždy schovaný nějaký hluboce zakořeněný podvědomý pocit. Nějaká vzpomínka, která v nás vyvolává emoce a pocity. Pocity bezpečí, nebo naopak nebezpečí. Je pro mě lepší vyskočit na stůl, protože tam jsem v bezpečí. ...Ještě, že pavouci nemají křídla, že?
Myslíte si, že kdyby se najednou z oněch vzpomínek, na základě kterých se nás naše podvědomá mysl snaží chránit, najednou vytratily všechny emoce a pocity, byla by naše reakce stejná? Nejspíš se shodneme, že pravděpodobně ne.
Jenomže změnit nějaký pocit přece nelze. Když mě někdo štve, tak mě bude štvát vždycky, když mám z něčeho strach, tak to tak prostě je a nelépe to předám svou reakci i svým dětem, aby i ony byly v bezpečí.
Co kdybych vám ale nyní řekl, že jste byli uvedeni v jeden obrovský omyl?
Co kdybych vám řekl, že většina z vás dokáže téměř jakoukoli vzpomínku, jakýkoli podvědomý pocit změnit během pár minut. Mnohým opravdu jen pouhých pár minut a ostatním o něco déle, ale může se to podařit každému.
Jak moc byste chtěli být ekologičtí pro sebe i pro své okolí? Pustili byste se do toho? Co kdybyste postupně ztratili vaše nepříjemné reakce, pocity a to chování, které vám, nebo vašemu okolí tak vadí? Byli byste to ještě vlastně vy?
A teď se vraťme k začátku tohoto článku a zopakujme si ještě jednou: “Já nejsem moje chování!”. Moje chování lze změnit a já přitom stále zůstanu já… jen spokojenější, veselejší a do budoucna zdravější a budu tu klidně i déle, protože, co si budeme povídat... Ze všech stran už jistě slyšíte a nebo roky víte, že všechen ten stres, který prožíváme nám v dlouhodobém měřítku prostě nedělá dobře a naše tělo systematicky ničí.
Můžeme tedy nyní poděkovat za to, že na světě se našlo pár jedinců, kteří nelenili a nevyhledávali nemocné a nezkoumali jejich nemoci, ale naopak vyhledávali mistry ve svém oboru. Vyhledávali lidi, kteří dokáží na povel změnit vzpomínky, kteří dokázali pracovat se svými pocity a vymýšleli techniky, které jim k tomu dopomáhaly.
Vždyť jedním z nich je i autor technik, které používám nejčastěji. Autor FasterEFT Robert G. Smith a ten nám sjednotil a v některých oblastech zcela jistě i vylepšil něco z toho, co bylo na světě k dostání. A právě takoví lidé nechtěli s lidmi pracovat roky, nechtěli, aby lidé museli absolvovat každotýdenní, či měsíční sezení u psychologů a psychiatrů, když spousta věci lze vyřešit během jednoho jediného sezení a nebo to člověk zvládne i sám doma zcela zdarma.
Jak tedy dokážeme změnit naše chování jednou pro vždy?
Zcela jednoduše: zvolte si to, co potřebujete změnit.
Všimněte si a napište si, jak víte, že to děláte. Prolistujte si svou paměť a pokuste se dostat k té nejrannější vzpomínce, na kterou si dokážete vzpomenout. Myslím tím vzpomínku, kdy jste takovou reakci u sebe (a nebo i u blízkých zažili). Použijte techniku ťukání a odstraňte ze vzpomínky všechny emoce, pocity a nakonec vzpomínku změňte. Pak se vraťte zpátky a zkontrolujte, jak jsou na tom ostatní takové vzpomínky. Všimněte si, jak se i ony mění. Vyšistěte vše, co je třeba vyčistit a změňte své chování v něco jiného,… něco mnohem lepšího.
Návod k technice ťukání naleznete v tomto článku: Co je ťukání.
